Spisovatelka Kateřina Tučková se připojuje k petici AI za rovný přístup ke vzdělání pro všechny

Brněnská skupina se připojila k celosvětové kampani Amnesty International Smažme rozdíly ve vzdělávání romských dětí. A čím se můžeme pochlubit? Mezi naše sympatizanty patří také spisovatelka Kateřina Tučková. Položili jsme známé autorce tři otázky:

Připojujete se ke kampani Smažme rozdíly v přístupu ke vzdělání, která cílí na ty nejmenší a snaží se vštěpovat rovnost už v dětském věku. Jak vy vnímáte tyto rozdíly? Je podle vás možné „smazat“ rozdíly v přístupu a přitom ponechat rozmanitost a respekt k faktu, že každý člověk může být jiný?

Připojuji se k petici Amnesty International, která požaduje rovný přístup ke vzdělání pro všechny. Odklízení romských žáků do zvláštních škol na základě rasového předsudku považuji za neakceptovatelné, fatální selhání – lékařů a psychologů, jejichž svědomí to dopustilo, i společnosti, která to tiše schvaluje. Systém, ve kterém se takto romským dětem znemožní přístup ke stejnému vzdělání jako ostatním a zabouchnou se jim tak dveře k budoucnosti, považuji za bezpáteřní, nemocný. Nehledě na to, kam takové jednání může vést, tratí na tom i v krátkodobém horizontu všichni – romským dětem neplnohodnotná výuka určuje mizerné šance pro příští život, ostatní děti jejich vyčleněním ochudí o hlubší společenskou zkušenost, a široká veřejnost má v ruce další nenávistný argument, když se nedostatečně vzdělaní mladí lidé objevují na pracovních úřadech.

Témata týkající se soužití menšin s majoritou často doprovázejí radikální názory, proč myslíte, že v jiných oblastech dokážou být Češi otevření a tolerantní a v soužití s Romy mají často jednoznačný názor i ti, kteří se osobně s Romy prakticky nesetkávají?

V netoleranci vidím malost a omezenost. Nedostatkem informací nebo sběrem informací v bulvárních médiích se v lidech usazuje a radikalizuje černo-bílé, stereotypní myšlení. Nemyslím si, že je to pouze problém Čechů, ale myslím si, že kdykoliv a kdekoliv je potřeba této malosti čelit osvětou a organizací nejrůznějších setkání – tak, jako to dělá Živou knihovnou Amnesty International nebo Ghettofestem Tripitaka.

Sama v tzv. Bronxu bydlíte, vybrala jste si toto místo schválně nebo to byla náhoda?

Do brněnského Bronxu jsem se sice přestěhovala náhodou, líbila se mi především dostupnost centra, ale i když jsem pak poznala, co je to za čtvrť a jakou má u zbytku města pověst, zůstala jsem. Její minulost i současný stav jsou plné příběhů a nejrůznějších (společenských, estetických, historických) vrstev, a tím je pro mě toto místo ohromně inspirativní – našla jsem tu příběh Gerty Schnirch i osudy rodiny Offermannových, které jsem zachytila ve „Fabrice“. Rozhodnutí přestěhovat se do této čtvrti považuji za klíčový přínos pro celou svou práci.

Děkujeme za rozhovor.

Please follow and like us:
Publikováno v Petiční akce,Vzdělávání a označené ,,,,,,,,.